Váš kompas ve Světě Knih a přístav Vaší autorské tvorby

Velmi doporučuji věnovat několik hodin četbě rozhovorů Petra Vavruška se známými osobami ruské politiky, ruského sportu a ruské kultury.

Samotná četba je velmi „jednoduchá“, nenásilná, zajímavá a rozmanitá. Autor aktuálně mířenými otázkami otevírá soudobou atmosféru samostatného Ruska, mezinárodní pohled na něj, ale také sebeuvědomování této velmoci, jeho postoje, jeho ambice.

Bývalý zpravodaj Českého rozhlasu v Rusku připravil knihu rozhovorů s třiceti nejzajímavějšími lidmi, s nimiž se setkal během svého pobytu v této zemi. Jejich prostřednictvím poznáme historii i současnost ruské společnosti se všemi rozpory a problémy, ale také bohatství její kultury. Mezi zpovídané osobnosti patří sovětský vůdce Michail Gorbačov, jeho ministr zahraničí Eduard Ševardnadze, šachista a politik Garry Kasparov, špion Andrej Lugovoj, čečenský prezident Ramzan Kadyrov, dirigent Maxim Šostakovič, Stalinův vnuk Jevgenij Džugašvili, syn nositele Nobelovy ceny za literaturu Jevgenij Pasternak, překladatelka románů Milana Kundery Nina Šulginová, hokejový trenér Viktor Tichonov či herec Oleg Tabakov.

Rozloha ca 650.000 km2, počet obyvatel 30 mil. Hlavní město Kábul, v nadmořské výšce 1.760 m.n.m., počet obyvatel 2,2 mil.



Umístění státu do velehor a průsmyků, často neúrodných oblastí, samo o sobě by poukazovalo na klidnou lokalitu. Opak je pravdou. Sousedící státy jsou Irán ( z této strany bylo vždy nebezpečí perské říše a výbojné nájezdy arabů s trvalejšími obdobími nadvlády ), Turkmenistán, Uzbekystán, Tádžikistán, Čína, Pákistán. Vždy jsem nevědl, proč má i Čína hranice s AFG, takovou zajímavou, ca 60 km. Teď již vím. Šlo přeci o vojensko politický zájem velmocí Británie a SSSR. Jednaly spolu a vymyslely tzv. Durandovu linii tak, aby spolu neměli hranici ( Britové byly v té době v Indii ).



Na uzemí AFG se vystřídaly různé nadvlády, většinou vzešlé z nelidsky krvavých bojů, neustálých dobývání městských sídel ( dnes je v AFG jen několik měst nad 100 tis. obyvatel. Většina lidí žije v chudobě a na "venkově."



Nikdy to však nebyly boje o prosazení náboženství v pravém slova smyslu. Náklonost k islámu se dokonce kupovala, přešel-li někdo na islám, nemusel platit daně. Jak se rychle přecházelo, a bylo po daních, muselo se zase vymyslet něco jiného pro naplnění kasy, výboje do Indie, lupičství na karavaních stezkách, atp. Arabský vliv zde byl od 7 století ( viz prorok Muhammad ).

Dále zde byl vliv Velkých Mughalů až do převzetí silné moci Brity, a to od 18 století až do samostatnosti v roce 1919. Aktivní vládci této doby se výrazně pokoušeli v mezidobí světových válek o modernizaci AFG, ve všech oblastech žití, leč neúspěšně v zrdcadle islámských zákonů a pravidel. Tyto neprosaditelné vize vždy vedly k zatracení vládce a silovému nastolení nového.



Modernizace nastala až po II. světové válce, kdy se AFG stal opětovně zájmovou oblastí USA ( boj proti rozpínavosti komunismu ), SSSR ( sféra rozšíření komunismu, suroviny ), Indie ( cesta na Blízký východ, zdroje, Paštúni ) a Británie ( rozpínavost ).

Všichni financovali své přívržence. Tedy vždy byl v čele AFG někdo, kdo se nelíbil ostatním. Sestavovali se exilové vlády, bojové skupiny, místní odbojová hnutí, vyvolávali se přímé konflikty, ostatně jako celou historii.



Další mezník, rok 1979 intervence SSSR do AFG. Bez úspěchu posunout zemi vpřed. O 10 let později odsun SSSR zpět.



AFG je znovu roztříštěn, už to není protivník SSSR v AFG, ale roztroušené skupiny zájmových skupin. Zajímavou a možná dobrou volbou byla tzv Severní aliance. Nicméně nejradikálněji zasáhla skupina Tálibán, pod vedením duchovního Umara. Ten se řídil pevnými pravidly Islámu, a byl financován z různých i zahraničních zdrojů. Vyhrál na celém území, protože silou zamezil loupení na obchodních trasách, zabíjení, atp. Ale zavedl pevné pravidla tradičního Islámu.



Tálibán byl v také v područí Al-Kaidy, která odváděla peníze pro podporu daného režimu. Ruka ruku myje, za pěstování opia. A to bylo režimu osudné po událostech z 11.9.2001. Následovaly akce Trvalá Svoboda Pouštní bouře. Výsledek zlepšení stavu AFG není patrný ještě ani dnes.

Nikdy jsem o něm neslyšel, neznal jsem ho, ale dneska již jej z paměti nevypustím. Jde o francouzského autora, s ruskými kořeny Henriho Troyata. Narodil se již v roce 1911 v Rusku. Možná, ale spíše jistě, utekl před bolševicou revolucí v roce 1920 do Francie, aby naplno nastartoval své vlohy. Již v roce 1938 dosáhl na nejvýznamnější francouzské literární ocenění, Goncourtovu cenu, za svůj román Pavouk. Autor využil plně všechny své dne, které skončily v roce 2007.

Měl jsem tu možnost posoudit jeho umění v knize, biografii Kateřina Veliká. Dějiny Ruska mám velmi rád.
Jde o strhují čtení. Nejdříve se ocitáme v roce 1729 v Německu, Štětíně, kde se budoucí carevna narodila, titulovaná Anhaltsko-zerbstská princezna Sofie Frederika Augusta. Jméno Kateřina jí bylo přisouzeno po příjezdu do Ruska, v roce 1744. Byla vybrána jako nastávající manželka synovce carevny Alžběty Petra, budoucího Cara. Svoji roli při výběru sehrál i pruský král Fridrich II.

Její cílevědomost, odmítavé vztahy na ruském dvoře, intriky ji vštípily pevné zásady, vize, prostředky k dosažení maximální moci. Všechny karty měla v ruce, jen některé obměnit. Konkrétně omezit moc, vyřadit samotnou carevnu Alžbětu ( zemřela v roce 1762 ). A vypořádat se s "nedospělým" Petrem III., který panoval po smrti Alžběty, bohužel jen několik týdnů, a to pro svoji neoblíbenost, zmatečná rozhodnutí, atp. Byl zabit údajně při hádce. Kateřině tak již nestálo nic v cestě, aby byla korunována, se všemi poctami a estrádami pro celou Evropu, v září 1762. V roce 1764 byl usmrcen možný další následník trůnu, který by v budoucnu mohl ohrozit její suverenitu, Ivan VI.

Během své vlády projevila mnoho rozmyslu, mezinárodního přehledu, chladnokrevnosti, skromnosti, lsti, atp. Všechny tyto obojetné vlastnosti jsou nezbytné do vysokých kruhů ruské společnosti, carského dvora.

Důležitou součástí jejího života, koneckonců i ruského vývoje, jsou carevniny milenci. S Potěmkinem snad byly i tajně oddáni. Také se hovoří o třech jejích dětech, nemanželských. Během života rozšířila Rusko, až o jednu třetinu, a to na úkor Turecka a Polska. Rozrostlo se i její obyvatelstvo z 20 milionů. Hasila nepokoje a dobyvačnost v Evropě. Vždy se snažila zajistit proti úskokům. Je obdařena také reformátorskými snahami, ustálit v Rusku evropské umění - francouzské, německé,..., zakládala školy, nemocnice, akademie umění, ....

Její život končí ve chvíli ( 17.11.1796.), kdy připravovala svého nástupce-nepřímého, jak jinak, než-li intrikami na trůn. Absolutně nedůvěřovala svému synovi Pavlu I, a to pro svoji bojácnost, dětinství, ač měl se ženou 9 dětí, zpátečnictví, obdivu k pruskému králi, nezájmu o věci veřejné, jen válečné. Jejím favoritem je syn Pavla I. Alexandr I. Pavlovič. Její vůle však záhy našla realizace, již v roce 1801 nastupuje Alexandr na trůn, po vraždě svého otce.

Takto ve zkratce skvělá biografie z ruských dějin. Přehled panovníků naleznete ZDE.